II.

5. října 2017 v 21:46 | Doe
O měsíc starší, o měsíc víc na sračky. Za tři dny mám zkoušky v autoškole. A umím totální hovno. Doktor byl tak hodnej a nenapsal mi už čtvrtý antibiotika během tohohle roku. Za mou posranou imunitu jsem přestala "obviňovat" svou psychiku, ale asi předčasně.

Někdy si přeju nebýt. Přeju si abych se totálně složila, aby se konečně něco změnilo. Že by konečně někdo moje problémy mohl brát v potaz, všem je to u prdele, asi moje chyba. Takže zatímco všechno uvnitř mě křičí a spaluje mě touha se jen válet po zemi a rvát si vlasy po trsech, se jen opařuju co nejvíc horkou vodou, co z kohoutku může týct. A nejvíc mě sere, že i přestože mám podezření, co (kdo) za to může, nedokážu se toho zbavit. Všechno je tak provázaný a nedokážu spálit všechny mosty. Nedokážu se zbavit jí, Hannibala, našich her. Můj mozek mi neustále předhazuje věci do povídky, místo aby prostě to jen zahodil a šel dál a já už prostě nemůžu.

U koní je stejně všechno na hovno, jako všude. Už dávno to není, co to bývalo. Ale už nemám síly si zase hledat jiné místo, jiného koně, znovu si budovat reputaci, nebo cokoliv jinýho. Můj svět se zcvrkl jen do školy, atuškoly a spánku, popřípadě práce a přestože se třeba někdy ani nezastavím a na kompl se přes týden nedostanu, cítím se stejně nahovno, ne-li ještě hůř.

Navíc začínám mít dojem, že mám náběh na nějakou anorexii, nebo něco. Prakticky nejím, nemám hlad. Jsem pořád ve spěchu a stresu, a když jsem ve stresu, mám zkoucený žaludek nedokážu jíst a nemám hlad. Vydržím třeba pracovní týden na studený kuchyni skládající se z rohlíkůa chlebů + nějaké přílohy k nim. Ráno do devíti nikdy nic nedokážu pozřít a pak už jsem v jednom kolotoči většinou až třeba do osmi. A v tom spěchu, nebo kdekoliv jinde, než doma, se nejsem schopna pořádně najíst.

Mám chuť se na všechno vysrat, aby všechno a všichni zmizeli. Abych měla konečně chvíli klid. Už mi z těch všech vibrací totálně hrabe, nikde nemám chvíli klidu a už nevím, co s tím, protože si nemůžu dovolit se zastavit, oddechnout si a znovu se sebrat. Pokud se nechci nechat vylít ze školy, nebo tak. Už nemám sílu táhnout ten brak za sebou a zároveň nevidím možnost toho, to odhodit, zbavit se toho. A ti okolo mě... buď nevědí, jak pomoct a nebo je jim to fuk. Však mě jsou jejich problémy taky ukradený, že jo.
Mám pocit, jako bych se každý den nadechla a celý den držela dech zatajený, aby se všechny ty sračky daly okolo líp snášet, asi jako když vám berou krev a vy si uvědomíte, že jste celí zatnutí a zadržujete dech. Ale jak dlouho bez vzduchu můžu žít. Protože ta vůle... tu už pomalu není.


PS: Už to bude rok, co mám Hanuše jako crushe. Ještě teď si vybavuju, jak jsme se bavily s A. a ona se mi snažila vnutit, že to je jen dočasný, že to přejde, že je to jen zalíbení (až teď si uvědomuju, jak moc moje city ponižovala, protože, to, že to není reálné, neznamená, že city taky...) a já už tehdy věděla, že to není jen na pár měsíců... a když si představím jeho s Grace (pozn. red.: fiktivní postava), je to jediná chvíle klidu,která mi skutečně přináší vnitřní mír. Smutné.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama